Tak jsem se nakonec odhodlala a po zdánlivě nekonečném rozhodování se vypravila do kina na druhý díl Aquamana. Jako člověk, který zaujatě sledoval soudní spor Amber Heardové (představitelky Mery) s Johnnym Deppem, pro mě tenhle film znamenal tak trochu zakázané ovoce, protože jsem chtěla dát bojkotem najevo svůj postoj k celé situaci. Zároveň mě ale neuvěřitelně zajímalo, jak bude film, který byl poměrně často předmětem diskuse při soudním řízení, nakonec vypadat. Po internetu totiž neustále kolovaly různé fámy, takže jeden den brzy ráno měla být Amber v roli Mery v podstatě hlavní postavou, kolem poledne už byla vystřižená polovina jejích scén, večer pak zase někdo tvrdil, že ve filmu nebude vůbec, a další den to zase všechno mělo být úplně jinak.
Takže jediným způsobem, jak zjistit skutečný stav věci, samozřejmě bylo podívat se na film vlastníma očima. Nejdřív jsem si říkala, že si počkám, až se Aquaman přesune z kin do televizí, ale jak se ten okamžik začal pomalu blížit, nakonec jsem neodolala a vstupenku si koupila, a proto teď můžu měsíc po premiéře napsat tuhle recenzi.
Stereotypní koláž
Upřímně řečeno na svoji obranu musím podotknout, že zrovna u filmu Aquaman a ztracené království podle mě tahle měsíční časová prodleva vůbec nevadí. Týden sem, týden tam, vzhledem k tomu, že příběh o vodním muži a jeho rodině a království recykluje filmové stereotypy všech dob, mohla bych o něm psát klidně před měsícem nebo za deset let a vyšlo by to nastejno. Je to vlastně taková koláž, akorát že místo obrázků z časopisů autoři vystříhali kusy všemožných (nejen) sci-fi filmů, ktreré pak slepili dohromady.
To se týká zápletky (vztah dvou bratrů), vizuálního zpracování (blikající high-tech přístroje a spoustu explozí) a také nemála odkazů na jiné, známé filmy. Co se posledního zmiňovaného týče, i když se přiznám, že mám pro tyhle reference docela slabost a narážka na některý z mých oblíbených příběhů mě většinou potěší, tak čeho je moc, toho je příliš. Aquaman dvě mi v tomhle ohledu připomíná dort pejska a kočičky: mixuje Star Wars s Harrym Potterem a Marvelovským universem, nechybí odkaz na Trosečníka nebo Pána Prstenů a sem tam jsem našla i nějaké stopy po Matrixu. Prostě když si nemůžete vybrat, dejte to tam všechno!
Film vhodný k oddechu
Nechci, aby to vypadalo, že koukat na nový příběh z Atlantidy pro mě bylo nějaké utrpení. Upřímně řečeno jsem si ty zhruba dvě hodiny v kině moc užila, bylo to takové odpočinkové a docela roztomilé. Atlanťané i lidé se sice ocitají ve všelijakých smrtelných nebezpečích, ale hrdinové i padouchové jsou mimořádně nešikovní při eliminaci protivníka. Sem tam někoho škrábnou nožem nebo ho trochu omráčí nějakým energetickým výbojem ze záhadné atlantské zbraně, ale nikdo to s tím zabíjením nemyslí moc vážně. Ke konci filmu jsou sekvence typu „pozor nebezpečí – teď někdo umře – no nebo vlastně ne“ dávno tak ohrané, že už na ně snad žádný divák nemůže skočit.
A je tu ještě jedna věc, nad kterou si opravdu musím zaskuhrat, a to je nevyužití příležitosti k epické bitvě v jednom okamžiku filmu. Nebudu prozrazovat nic konkrétního pro případ, že někdo otálel se sledováním ještě déle než já, jenom nastíním, že v bodě, kdy měl děj šanci se ještě nějak zvrtnout a trochu zaplést, se všechno na můj vkus velice jednoduše vyřešilo a zanechalo to ve mně pocit zklamání, že jsem přišla o nějaký skvělý zážitek.
Bezduší hrdinové
Přesuňme se teď k hlavním postavám, protože to je další část filmu, která vyniká v nevynikání. Jason Momoa i Amber Heardová samozřejmě vypadají superhrdinsky a také na ostatní herce se pěkně kouká, jak jsou oblečeni v působivých kostýmech a s vlasy vlajícími pod vodou. Co mě ale trochu mrzí je, že jim všem chybí taková nějaká hlubší osobnost, působí poněkud ploše. Mera a Atlanna představují prototyp matky, která miluje svou rodinu a je připravena ji bránit za každých okolností. To je, co se dam týče, asi tak všechno, co by stálo za zmínku.
Personalitou Arthura (Aquamana) je, že špatně kraluje a rád pije pivo a jí hamburgery. Vlastně bych řekla, že nám trochu zthorovatěl. Když zrovna neplave pod vodou, je z něj takový přerostlý lumberjack se zálibou v prstenech s lebkami. Nevím proč, někdo v kostymérně si asi myslel, že to vypadá drsně. Samozřejmě má doma v akváriu ryby, se kterými mluví (to akvárium je mimochodem tak malé, že z toho mám pocit, že milé ryby můžou Aquamanovi maximálně tak nadávat). Kromě toho se jeví jako absolutně bezstarostný a všecho je pro něj veliká bžunda, prostě pravý neporazitelný superhrdina.
Zuzmulin názor
Samozřejmě se najdou i věci, které je potřeba ocenit. Vizuálně to byla moc pěkná podívaná, zvlášť ve 3D. Když to ale celé shrnu a zhodnotím, Aquaman a ztracené království není filmem, na který bych se chtěla dívat dvakrát nebo dokonce pravidelně znovu a znovu. Pro mě je to taková zábava na jedno použití, zaplatila jsem si lístek do kina, podívala jsem se a to mi stačilo. Úplně si nemyslím, že bych si řekla: „Nutně potřebuju znovu vidět Aquamana, jak pije pivo! A Meru, jak jí krásně vlají vlasy pod vodou! A moc chybí mi ten předvídatelný děj!“
A to je vlastně asi to, co mě na tom mrzí nejvíc, protože já mám ráda „recyklovatelné“ filmy, na které se můžu dívat třeba každý rok. Vědomí, že někdo má k dispozici spoustu peněz a profesionální herce a vybavení, ale zůstává v bezpečné zóně ozkoušených filmových triků, mě rozhodně netěší. Samozřejmě je potřeba vzít v potaz, že film utrpěl vystřižením několika částí po Ambeřině fiasku, ale upřímně řečeno si nemyslím, že by to scény s Merou dokázaly nějak zázračně zachránit. Spíš bych si tipla, že se od zbytku filmu moc nelišily. Možná jsme přišli o nějakou další skvělou referenci na jiný film, kdo ví.
Jak to bude dál
Na závěr by asi bylo dobré zmínit, že Aquaman číslo dvě byl posledním filmem v DC universu a teď nás čeká restart, při kterém o své dosavadní role přijdou nejspíš všichni stávající herci tohoto multiversu. Po deseti letech to bude veliká změna a já se přiznám, že vůbec nevím, co si o tom mám myslet a trochu se obávám, aby z toho zase nebyl nějaký průšvih. Co si o plánovaných změnách myslíte vy?
